neděle 6. března 2016

Být super hrdinkou dnešní doby je sakra dřina

1) Žena super hrdinka versus žena vybitá


Jak je z posledního mého pauzírování zde na blogu patrné, trochu jsem si udělala dočasné prázdniny a to nejen od psaní, ale úplně od všeho a všech. Ne snad, že bych měla v plánu už jen dožít s rukama za hlavou a být laxním spoluobčanem naší krásné vlasti, ale nějak jsem potřebovala oddych od všech aktivit, které mě zaměstnávaly. Pravda, mravokárce ve mně to nějakou dobu dost autoritativně komentoval a snažil se mě dohnat do pozice sebe zpytovače, ale nedala jsem se... Tak nějak mám pocit, že být super hrdinkou dnešní doby nás může leckdy vyčerpat. A to se stalo i mně.

Začalo to přesně na Silvestra, kdy na mě udeřila chřipka, takže je jasný, že jsem musela ulehnout a kurýrovat se, seč mi síly stačily. Týden v posteli byl celkem dobrý relax, protože mně donutil jen ležet, popíjet čaj, potit se, číst si a koukat na moje oblíbený filmy. Nikdo po mně nic nechtěl a nemohla jsem vykonávat žádnou aktivitu, tělo stávkovalo. Takže jsem měla i dost dobrou výmluvu pro svého "mravokárce". Nicméně týdenní polehávání skončilo a já jsem se opět vrátila do pracovního procesu a do života. Na chleba se vydělávat musí, to dá rozum. Takže jsem šla vydělávat. Přesto jsem však cítila, že baterky jsou nabité tak na 30% a že to není jejich obvyklá kapacita. Takže jsem si dál jela v módu "hlavně se moc nepřepínej a buď na sebe hodná". A tak jsem byla. Dělala jsem jen věci, co se mi v danou chvíli dělat chtěly, zbytečně jsem se nevysilovala, nic zvláštního neřešila a taky se moc s nikým nestýkala. Přišlo mi to zpočátku zvláštní a divné, protože moje hlava na mě stále volala, že něco se dělat přece musí a hlavně a především bych měla. Ale nedala jsem se.

A to trvalo do nedávné doby. Asi ta zima i k tomu nějak svádí, že máme zalézt do nory a vylézt až na jaře. Možná bychom se víc měli řídit přírodou, být takovým poctivým jezevcem co to na konci podzimu zabalí a vybalí to až zase na jaře. Prostě poslouchat svoje biologický hodiny, který jasně tikají v rytmu, že v zimě je to s energií jinak než v létě, tak lidi neblázněte a zalezte.

No jo, jenže my jsme přece super hrdinky a jsou na nás kladeny velké nároky. Musíme být krásné, vtipné, úspěšné, vždy připraveny jednat, tvůrčí, kreativní, ovládat hned několik světových jazyků, vyznat se v IT technologiích, dokázat přepnout na intelektuální téma a vzápětí být soucitné a empatické. Do toho různé aktivity typu seberozvoj, joga, kurzy malování a nevím čeho ještě. Další sektor je taky ten soukromý, takže děti, manžel nebo partner, škola, školka, vaření a uklízení a tak dále a tak dále. No není toho na jednu ženu dnešní doby nějak moc? Odpověď je jasná....

ANO, JE!!!


2)Žena experimentální versus žena nabitá


A tak jsem vlastně udělala takový malý experiment, který jsem se nikdy před tím neodvážila udělat, protože jsem si to jednoduše nedovolila. Nazvala bych ho asi takto: "No tak holka, do prčic, kašli na SUPER HRDINKOU". A teď se vám musím k něčemu přiznat. Já se vážně na tu super hrdinku vykašlala. A k tomu se opravdu, ale opravdu, vůbec nic nestalo. Svět se stále točil, den střídal noc a prezident byl stále na hradě. A najednou se rozhostilo ticho, takové to ticho po bouři, kdy je zase konečně klid a mír. A v té tichosti, která mi najednou byla dána, jsem se jen prostě a jednoduše zaposlouchala do toto, co chci jen já, co mi šeptá můj vnitřní hlas. A představte si, on toho moc nešeptal, což mě zaskočilo. Chtěl jen odpočívat, v klidu a pokoji, být na chvíli pryč od všeho a všech.

A světe div se, nakonec to bylo to nejlepší období, který jsem sama sobě ve svém životě nadělila. Dobilo mě to neskutečně a baterky se tetelily blahem. Taky jsem při této odstávce zjistila nějaké věci o sobě, vlastně jsem se se sebou víc seznámila. Na to v běžném fungování nemáme moc prostor. Došlo mi vlastně, že být nějakou dobu jen sama se sebou je skvělý. Lidem to může někdy nahánět strach, a u mně tomu dřív nebylo jinak, ale to je jen takový to strašidýlko na začátku temného lesa. Když na něj uděláme baf první, lekne se, uteče a temný les se může proměnit naopak v les kouzelný a blahodárný. Takové skvělé útočiště pro vyplašená zvířátka, která si z toho okolního chaosu občas potřebují někde odpočinout, ošetřit bolístky, zaskotačit nebo si jen tak prostě být.



Takže letošní odstávka mě přesvědčila o tom, že příští zimu ji chci opět zopakovat:-).


Konec hlášení, dobitá Spartakiádní bohyně je opět zde :-).



Jak jste to s letošní zimou měli Vy?
Byla únavná nebo naopak posilující?




pátek 11. prosince 2015

Co je podle mě důležité pro život

Nevím jestli jste to zaznamenali také, ale já mám pocit, že čas na konci roku se jako by zrychluje. Přijde mi, že se toho stihne udát během jednoho obyčejného dne nějak moc. Že jsem tak nějak víc vytížená, nic nestíhám, všechno se mi rozbíjí, padá z ruky, topí ve vaně. Prostě že těch úkolů a povinností, které musím stihnout, zvládnout a dokončit je tak nějak víc než v měsících předešlých, obzvlášť v těch plných slunce. Možná je to proto, že si ten konec roku žádá jakousi "uzávěrku"a to nejen na poli pracovním. A možná tohle je právě ta příležitost, v tomto neskutečném chaosu, se na chvíli zastavit, vydechnout a zamyslet se nad tím, co je vlastně opravdu důležité? Co je opravdu důležité pro život? Protože pak mě možná nechá celý tento finální chaos naprosto klidnou...

1) HUMOR 

Tak to je můj jasnej dobíječ baterek. Zvláštní je, že s některými lidmi mi naskakuje úplně automaticky něco vtipnýho jen je vidím a následně už to společně pěkně rozjíždíme. Je v tom jakási spřízněnost. Ti co ho mají stejný, se v davu poznají a najdou. S jinými lidmi je to třeba trochu vlažnější, ale dá se na tom pracovat a něco z toho vydyndat. No a s těmi co nemají smysl pro humor, tak s těmi čas tolik netrávím, nicméně někdy nás okolnosti svedou dohromady. No a to pak pochopitelně musím sáhnout do jiných přihrádek...třeba do přihrádky o globálním oteplování. Pravda, nejsem si zde úplně jistá v kramflecích, ale nahodím výraz dodávající vážnost a i kdybych možná plkala úplný kraviny, tak je alespoň plkám s výrazem znalce.

2) ZASMÁT SE SÁM SOBĚ

Tak tohle je moje oblíbená činnost. V tom si myslím, že jsem dokonce i dobrá. Můj každodenní život je tak trochu o malých či větších humorných, absurdních nebo i dramatických událostech. Asi jako život každého smrtelníka. Já si toho všeho možná tak nějak ráda víc všímám a vítám to, protože kolikrát si k pobavení stačím sama, bez asistence kohokoliv. A když je to fakt drama a já ho nakonec překoušu, je z toho většinou dobrá historka z natáčení. A to mě vlastně baví nejvíc.

3) ZMĚNY

Ve svý podstatě je nikdo nemá moc rád, přitom nás většinou nejvíc obohatí nebo něco zajímavého přinesou do života. Jasně, nikomu se nechce z pěkně vyšlápnutý cestičky, kterou už zná dokonale zpaměti a už téměř nechybuje. No ale zde je právě přesně ta chvíle, kdy se musíme pochlapit a otestovat, jací vlastně jsme i v naprosto nových a nevyzkoušených situacích. Učíme se toho nejvíc o sobě, i když máme zpočátku třeba i strach, jak to dopadne a jestli to zvládneme. Máme možnost nahlédnout vše z jiné perspektivy. Vždyť jsme tady na té modré planetě přeci hlavně proto, abychom se učili, tak se tedy učme. 

4) UMĚT VYPNOUT 

Mám na mysli hlavně umět se oprostit od starostí všedních dni, od uzávěrek a nesplněných úkolů, které na nás stále mávají někde vzadu v hlavě a hlásí se ke slovu a chtějí, abysme se jim věnovali stále. Tak tohle je oblast, kterou se stále učím, ale pracuju na tom. Myslím si však, že umět vypnout myšlenky, když mám odpočívat nebo relaxovat, je velké umění mistra a že se vyplatí se o to pokoušet. Už se těším, až budu krásně vypnutá...ale abych pak třeba na něco nezapomněla, že jo :-)!


5) PŘÁTELÉ 

To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí. Protože dobrý přítel, to je vlastně dobrovolně vybraný člen rodiny. Můžeme se s ním v klidu smát nebo si i pobulet a on to vydrží a nezdrhne, vyslechne a možná k tomu i řekne něco naprosto blbýho, co nás zase rozesměje, protože to je úplně mimo. Dá nám herdu do zad a řekne: "Tak a popojedem ne?.". No není to ten nejlepší vynález? Taková duše spřízněná a našla si nás naprosto sama a dobrovolně. A navíc po nás vůbec nic nechce. Prostě nás bere takové jaký jsme a ještě je jí s náma dobře...tak to už je skoro na pozlacení. Ale nebuďme zas tak vyměklí z tý spřízněnosti...my jí to přece taky umíme vrátit, jsme přeci taky kámoši. No ne?

6) UMĚT PLYNOUT

Už se vám to někdy stalo? Že jste prostě vypnuli autopilota (ty nekonečný myšlenky a úvahy a obavy a já nevím co ještě nemožnýho) a nechali jste se unášet? Nic jste neřešili a nic vás nevyvedlo z rovnováhy. Takový pomyslný unášení se na hladině moře. Všechno tak nějak vycházelo bez sebevětší snahy a námahy. Užívali jste si to nicnedělání a ještě vám všichni říkali, jak jste úžasní a a skvělí a ještě k tomu jak vám to sluší. Přitom vy nic, vy muzikanti. A kolem svět běhal a něco řešil, ale vám to bylo úplně fuk a jen jste si tak pěkně pluli v tom svym prostoru a bylo vám fajn. Jen jste se možná lehce usmívali a říkali si, že tohle je něco, co byste si měli schovat do nějakýho pytlíku a otevřít ho vždycky v době krize. No joooo, jenže v době krize tenhle pytlík hledám po všech kapsách a on nikde. A stejně si myslím, že když bych ho přeci jen našla, tak by byl propíchlej nebo by v něm byl vzkaz: "Děvče, už máš vybráno, sn(m)až se dál!" No, tak to je přesný, takhle by to přesně bylo :-).


7) UMĚT ŘÍCI PROMIŇ A DĚKUJI 

No tak to je taky krásná vlastnost, taková bohulibá! Co bych k tomu dodala...Snad jen, že se to učím a s většími či menšími úspěchy to občas i dokážu. U někoho mi to jde tak nějak líp a u někoho hůř. Na druhou stranu, asi bychom to měli umět říkat i sobě. Jenže za co že si to mám poděkovat? Třeba za to, že jsem dnes trochu netaktně řekla mému zubaři, ať mi nekreslí obrázky mého zubního podloží a trochu popojede, protože spěchám? No, on mi taky poděkoval. Ale pak už nekreslil a popojel.


8) UMĚT ŘÍKAT "NE"

A to i v situacích, že možná někoho nepotěšíme nebo nepotěšíme rovnou několik lidí. Přitom oni očekávali opačnou odpověď. No, v tom je právě ta zrada. NEZRADIT SÁM SEBE bez ohledu na okolí... Ruku na srdce, kdo z nás to kolikrát neudělá. Něco odkejveme jen proto, abysme nebyli za špatný nebo za ty mimo partu a pak nás to vlastně štve, protože cítíme, že to nebylo fér. Né vůči nim, ale vůči nám samotným. A jasně, vždycky na to není energie, ale když je, cvičně to NE řekněme a uvidíme co se stane. Třeba nic a třeba hodně.


9) UMĚNÍ ODPOUŠTĚT

Tak tohle je taky bohulibá disciplína a zvládá ji málo kdo. Rozhodně netvrdím, že zrovna já jsem toho vzorným příkladem. Jisté je, a to už mám prověřené, že odpuštění není ani tak úleva pro dotyčného hříšníka či hříšnici, co nám tak zkomplikoval život nebo situaci, ale je to hlavně úleva pro nás samotné. Protože odpuštěním někomu, děláme největší službu sami sobě. Protože sami sobě odpustíme. A to rozhodně stojí za to, chceme-li jít životem s čím dál lehčím batůžkem na zádech. Možná proto jsem si letos koupila novou krosnu na cestování. To vypadá, jako bych s tou ubývající zátěží zatím nepočítala.


10) UMĚNÍ NEROZPTYLOVAT SE

Tak to je téma dnešní doby - internet, televize, chytré telefony, e-maily, sms zprávy, všichni chtějí všechno hned teď a ideálně včera. Díky těmto "rozptylovačům" tak nějak nejsme schopni dokončovat v klidu důležité záležitosti a úkoly. Díky rozptýlené pozornosti a neschopnosti se plně soustředit pak ani nestíháme své záliby, koníčky, přátele, rodinu a vše co máme rádi. Stěžujeme si, že nic nestíháme a nemáme na nic čas, přitom jsme se oddali moderní době a bez těchto všech pomůcek a vymožeností, které nám mají šetřit čas, vlastně veškerý končí v jakési propasti rozkouskovanosti do nepodstatných dílčích částic. No, vybrali jsme si sami a teď si stěžujeme, ale asi to jde i trochu spravit. No a jsem na začátku svého psaní. Tohle je přesně můj současný problém. Takže vyhazuji telefon, no vlastně 2 už jsem zdárně letos zlikvidovala. Vypínám internet. Televizi naštěstí nevlastním, takže bod k dobru. A jdu si vyřezávat nožíkem koníka jako protest k dnešní době :-). Ale vážně...asi s tímto budu muset něco udělat a svůj čas si víc užívat, protože to je to nejcennější co hned po životě a zdraví máme. Takže s ním nakládejme s rozumem.


11) LÁSKA

Tak to je esence života. Láska byla je a bude. Říká se, že je přítomna stále, jen ji občas nechceme vnímat, slyšet, zažívat a stěžujeme si, že není taková jak bychom si ji přáli, že ji nedostáváme tolik, kolik bychom si ji zasloužili nebo že se k nám otočila zády. Ale prý tu opravdu a stále je. Stejně jako ten čas (který je relativní), s kterým ale neumíme možná tak dobře nakládat. A jak je to tedy potom s tou láskou. S tou už nakládat umíme? Možná si naložím lásku do zavařovačky a pak podám hlášení.



A co Vy, moji milí, jak to vnímáte Vy?
Co je pro Váš život důležité?





Spartakiádní bohyně










pondělí 9. listopadu 2015

Co myslíte? Je dobré zůstat navždy tak trochu zvídavým a hravým dítětem?

Když jsem byla ještě oficiálně dítě... 


...měla jsem za to, že až budu opravdicky, ale opravdicky veliká (myšleno dospělá), protože velká já byla od jak živa a v jeslích na mě neměli oblečení, nemohla jsem tudíž chodit ve stejnokroji, což mě mrzelo :-), myslela jsem si tedy, že v dospělosti budu všechno vědět, všechno znát, všemu rozumět, všechno umět a taky mě nic nepřekvapí. Prostě jsem měla za to, že dospělák je prostě takový polobůh, který zvládá všechno s šarmem Supermana.

No a pravda je pochopitelně taková, že mě vlastně spousta věcí překvapuje stále. Mám pocit, že i když toho vím víc, než když jsem byla dítě, je toho stejně nekonečně mnoho, co stále nevím. A musím se hold smířit s tím, že nenaplním svoji dětskou představu o tom, že budu vědět všechno. Ale iluze je to lákavá, být takový obrovský CML (čti: centrální mozek lidstva) a vědět naprosto všechno. Na druhou stranu, nebyla by to trochu nuda? No, možná ne:-). Nechám se tou představou trochu unést...

Ale mám dojem, že by člověk (tedy alespoň já) neměl usnout na vavřínech, ale naopak měl mít touhu stále se něco nového dozvídat, učit, zkoušet, poznávat a zažívat. Bez ohledu na věk, bez ohledu na okolnosti a životní situaci. Protože díky tomu, mám ten dojem, si můžeme zachovat vnitřní mladost, zvídavost a nadšení. Vlastně stále zůstat takovým "malým - velkým dítětem". Není tohle přesně to, co bychom v sobě měli podporovat a pěstovat? Nezatrpknout, ale naopak být stále dětsky nadšení a skotačiví:-)? Slovo SKOTAČIT mě baví :-))).Teď jsem si představila ty rozskotačené "vážené pány nebo dámy", jak do sebe někde v parku trkají jak májová kůzlátka :-). No a proč ne, fantazii se meze nekladou:-). A té mojí už vůbec ne...



Mít dobrýho dědu je výhoda...

Mým velkým vzorem je v tomto ohledu děda z tátovy strany. O dědovi "ornitologovi" jsem tu už jednou psala. Jeho celoživotní láskou byly hned vedle babičky včely. Přes 40 let se těm holkám okřídlenejm poctivě věnoval, staral se o ně a měl z toho radost. Dokonce mě co by dítě zasvěcoval do toho jak se značí královny, jak se stáčí med či jak ustát čerstvý žihadlo mezi oči :-). No jo, děda mě zoceloval. Navíc měl dojem, že ze všech jeho 5 vnoučat jsem zřejmě jediná já ta správná "včelařka", která by to řemeslo po něm měla převzít. Bohužel jsem ho ve svých 20ti letech musela zklamat, nebyla jsem dostatečně duševně připravená "se odevzdat":-). Ostatně to nejsem myslím ani teď. Děda je předal někomu cizímu, ale pochopitelně po důkladném prověření, že jdou do správných a zodpovědně pečujících rukou.

Tím, že skončil s včelařením, začala další éra a to éra esperanata. Znáte esperanto? Je to tzv.mrtvý jazyk. Svého času se s ním počítalo, jako s dnešní angličtinou. Prostě jazyk, s nímž se domluvíte na celém světě (bude-li se ho chtít někdo učit). A děda chtěl. Byl už dávno v důchodovém věku a pěkně to doma rozjel s magnetofonovými páskami, se slovíčky a slovníky. Ale hlavně, měl dopisovatele z různých koutů světa. A představte si, měla jsem z toho užitek i já...posílali si různé dárky a upomínkové předměty. Takže občas ke mně dorazila cizokrajná bonboniéra, nebo ručně uháčkovaná klíčenka nebo kosmetická taštička s nápisem Wimbledon :-).

Bohužel po určitém čase dědovy dopisovatelé pomalu odešli na druhý břeh a děda zůstal se svým esperantem tak nějak nevyužitý. Nebavilo ho to, což naprosto chápu. Přece nebude psát dopisy sám sobě a ještě si na ně odpovídat.

A tak přišla na řadu ornitologie :-). Děda se spřátelil s jistým pánem, který měl oprávnění na kroužkování ptactva. Potřebné se doučil a vyráželi spolu do terénu. Dávali těm kamarádům opeřeným "náramky", jak sám říkal. Pamatuji se, že o tom dokázal hodiny povídat. Byl stále v přírodě a dělal něco co ho bavilo. Navíc děda byl vážně přirozeně moudrý a vzdělaný člověk, i když neměl žádné tituly, věděl toho opravdu hodně. Prostě se zajímal, stále něco vymýšlel a neustrnul. Nakonec odešel na druhý břeh i jeho ornitologický soukmenovec a on sám kroužkovat nemohl. Neměl pro to oprávnění. Ale nezoufal a opět to vyřešil. Prostě jednoduše si opeřence přilákal na svojí rozlehlou zahradu tím, že jim udělal domečky a po stromech rozvěsil spoustu ptačích budek, které očísloval. Vedl si přesné záznamy o tom, kolik mladých a jakého druhu "letos odchoval". Víte, jak je to s tou horou a mohamedem...prostě si vždycky poradil a to se mi zas na něm líbilo. Zajímal se, nebál se zeptat, vzdělával se celý svůj život.



A stejně se budu ptát dál:-)!!!

Teď jsem si uvědomila, při jednom několikadenním školení, jak se vlastně všeobecně lidi neradi ptají. A to hlavně před obecenstvem. Pochopitelně proto, aby se neshodili a neukázali jako hlupáci, že něco nevědí. Přitom děti se ptají stále a nikdo je za hloupé nepovažuje. Říkám si, proč se bojíme zeptat, když nás to zajímá? Naopak bych řekla, že projevený upřímný zájem je přece skvělý. Vždyť jsme na tom všichni více méně stejně. Nikdo neví všechno. Každý ví něco, je v něčem dobrý a může to někomu dalšímu předat. Teda když dotyčný projeví zájem. A není to náhodou osvobozující, přiznat si nebo všem, že nevím? Být vlastně naprosto obyčejným smrtelníkem:-)???

Hýčkejme si proto své vnitřní dítě, které je svobodné, upřímné, nebojí se ptát, rádo si hraje a nehraje si na někoho kdo není. Jasněěěě, ano, hraje si třeba na tatínka a na maminku :-). Ale to je vždycky poznat, že jde jen o hru :-).

Upřímně..., na co nejvíc vzpomínáte? Na situace, kdy jste se museli šponovat do nějaké role, kde jste sice měli nějakou rádoby "společenskou prestiž", ale cítili jste se v tom nepřirozeně a přiškrceně? Nebo na situace, kdy jste zapomněli na to, že jste "vážení dospělí" a prostě jste tu vážnost na chvíli setřásli a prostě si to užili se skotačivostí májového kůzlete, které trká a poskakuje jako smyslu zbavené:-)?


Tak co, jak jsou na tom vaše májová kůzlátka:-)??? Vypustíme je:-)???






Spartakiádní bohyně







pondělí 26. října 2015

Když se řekne PŘÁTELSTVÍ

Co nebo kdo je vlastně opravdový přítel?

Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo je váš opravdový přítel? Máte ve své blízkosti někoho, o kom to můžete s čistým srdcem a bez zaváhání vyslovit? A jaká kritéria pro označení "OPRAVDOVÝ PŘÍTEL" máte? Je to někdo, s kým se téměř denně vídáte a trávíte s ním hodně času? Nebo to může být i někdo, koho vidíte třeba jen jednou za rok nebo i za delší čas? A přesto víte, že je to vaše duše spřízněná.

Mým životem prošlo přátel myslím dost. Někteří z nich jdou se mnou stále. Jiní se objevili jen na určitou část nebo jen úsek života a pak se zase ztratili. Jiní nejsou permanentně v mé blízkosti. Často o nich hodně dlouhou dobu ani nevím, ale mají ten zvláštní dar, že se najednou zjeví, když je potřebuju. Tak se tak jako by vynořují a zanořují jako velryby v moři...ve vlnách.


Máte ve svém okruhu VYNOŘOVAČE?


Tihle "VYNOŘOVAČI" jsou náhodou hodně zajímaví tvorové. Mám pocit, že se vyskytnou právě v situaci, kdy je nevědomky nejvíc postrádáme, potřebujeme, voláme.... Prostě se zjeví, řeknou nám něco důležitého, jen tak mimoděk a přitom to má grády. Tak nějak to přesně zapadá do našeho scénáře. Řeknou nebo udělají něco, co zapadne jako kostička do skládačky. A pak si v klidu zase jdou po svém, zanoří se zpátky do vln :-). Asi jdou říct pro změnu něco Neptunovi nebo Sirénám, to nevím :-). V každém případě mají tu zvláštní a přitažlivou sílu právě v tom, že se vždycky objeví v okamžik, kdy si je žádáme. Prostě to vycítí na dálku. Naše cesty směřují k bodu, kde se spolu protnou. Vyslyší naše volání z útesu, tam u červeno-bílého majáku. A připlují :-).

Vlastně mě teď k tomu napadá, že mám všeobecně ráda velryby a delfíny. Myslím, že to jsou hodně inteligentní a vnímaví tvorové, stejně jako naši milí VYNOŘOVAČI :-). A stejně tak jsou ohroženým a vzácným druhem, stejně jako VYNOŘOVAČI....asi si nechám to slovo patentovat, je dobrý...VYNOŘOVAČI:-))). A pokud máte ve svém "bratrstvu" právě VYNOŘOVAČE, hýčkejte si ho (je). Myslím, že to je takovej anděl strážnej v lidskym těle. Nepotřebuje být s vámi stále, jen vás občas přijde navštívit :-).

U mě to funguje tak, že mě najednou ten člověk začne víc "skákat" do hlavy, do myšlenek. Ale nikterak zásadně se nad tím nezamýšlím. Prostě mě napadne a za chvíli zase vypadne :-) Je to taková milá vzpomínka, kdy si řeknu, že už jsme se vlastně dlouho neviděli a že by to bylo moc fajn, se zase potkat. A šup, v hlavě jsou zas další věci a lidi a situace. Prostě VYNOŘOVAČ nemá moc v popisu práce se v našich hlavách moc zabydlovat, má na starosti jiný věci, důležitější:-). Tuhle práci přenechá jiným lidem, povinnostem, myšlenkám. Třeba kdy začínají vánoční výprodeje a jiné životně důležité mezníky:-).


S VYNOŘOVAČEM býváme přítomní a bdělí


No a pak se to stane...po krátkém čase, a někdy jde jen o hodiny, někdy o dny a někdy dokonce o týdny, se najednou "náhodně" potkáme. A máme z toho většinou oba radost (poznámka autora: kdyby z toho setkání měla radost jenom jedna strana, nebo dokonce ani jedna, nejedná se o VYNOŘOVAČE, ale o blbou náhodu:-)).

Ale když je to tak jak má být, říkáme si, že jsme si na sebe v poslední době často vzpomněli a že je fajn, že se konečně zase vidíme. Takhle nějak mi to funguje. Je to většinou hodně intenzivní setkání. A nemusí být ani moc dlouhý. Prostě je tak nějak "nadupaný" potřebnýma informacema a taky pocitama. Čas tak nějak plyne pomaleji a výživněji, i když ho spolu tolik nestrávíme.

Opravdu je něco na tom, že když jste najednou přítomní, v tomto okamžiku a myšlenky vám nikam neutíkají, prostě jste jen tady.... něco se stane...čas se zpomalí...jste v jakémsi zvláštním prostoru. Kolem tepe zrychlený život. Ale vás se to pro tuto chvíli vůbec netýká. Jste se svým "VYNOŘOVAČEM" (to slovo mě fakt baví) a říkáte si s lehkostí a humorem věci, které jsou pro vás důležité a pro něj zřejmě taky. Je to vzájemná výpomoc, družba nebo Freundschaft :-). Nazývat to můžeme jakkoliv. V každém případě je to přínosné pro obě strany, energie proudí...vnímáte to celým tělem, je to cítit ve vzduchu, je to příjemný čas, jste doma:-).

A pak vám najednou zase zmizí a vy jemu taky. A čas plyne dál...nemá cenu lámat si hlavu, kdy zase připluje. Jisté je, a na to se můžeme spolehnout, že opět v pravý čas :-).


A co vy, moji milí, máte také svého VYNOŘOVAČE :-)???





Spartakiádní bohyně






středa 21. října 2015

Podzim - čas nechat staré listí opadat

Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou vlastně máme obrovskou výhodu oproti jiným národům, že žijeme v naší zemi, v našem teplotním pásmu??? No, podle mě mimořádnou. Protože každý rok zažíváme proměnu 4 ročních období. Máme jaro, léto, podzim a zimu. Díky tomu máme tu neopakovatelnou příležitost se KAŽDOROČNĚ ZNOVU NARODIT. Následně dozrávat, moudřet a nechat staré věci odejít. Abychom se v následujícím jaru zase prvně nadechli o něco svobodnější:-).

Čtvero ročních období

Je to vlastně na vlas stejné jako v životě...Jaro, léto, podzim, zima = Narození, dospělost, zralost a smrt. Takový přirozený koloběh života, ale i koloběh každého obyčejného roku v našem neobyčejném životě.

Je to takové...Z Z M R ... vysvětlím později :-).


Všechny 4 součásti roku, ale i života, jsou stejně důležité a na sebe navzájem napojené. Žádná z nich podle mého není důležitější. Jedna bez druhé nemůže harmonicky existovat. A nebo možná i může, když ji přeskočíme, ale pak v tom soukolí něco chybí a asi to pak i potřebujeme někde dohledat, dohnat, doladit. Prostě zasejeme, necháme růst, sklidíme a necháme odpočinout...zase na příští setí,:-). A taky nezapomeneme pohnojit, aby byla půda na příště výživnější :-).


"Z" jako Začátek - JARO

Na každém začátku je narození, kdy jsme dětmi, čistými a neposkvrněnými bytostmi, nepopsanými listy. A automatickou přirozeností dětí je učení, hraní, tvoření, nasávání, skákání, pohyb, vstřebávání, pozorování, dotazování, poslouchání, opakování, napodobování. Rosteme a připravujeme se na další etapu, epochu nebo kvartál, chcete-li :-).

"Z" jako Zrání - LÉTO

To je doba "dospělosti" nebo přesněji spíš dospívání...kdy aktivně konáme, tvoříme, zároveň zhmotňujeme své myšlenky, uskutečňujeme přání a plány. Potkáváme se nejvíc s novými lidmi. Vždyť jo, venku je teď tak krásně, tak proč sedět doma. Jsme nejvíc, jak to jen jde, aktivní. Zkoušíme a pouštíme se do různých akcí a projektů. Díky tomu se můžeme setkat s úspěchy nebo také narazit na jejich protipóly. No a proč taky ne, kdo nic nedělá, nic nezkazí :-). Více se konfrontujeme, hledáme a nacházíme. Ztrácíme se a znovu nalézáme.....vše je tak nějak letně v pohybu. Není čas lámat si hlavu včerejškem, zítřek nese nová poznání :-).



"M" jako Moudrost - PODZIM 

Zralost nebo chcete-li stáří. Jen mám k tomu takovou malou poznámku. Stáří je v dnešní době bráno jako něco, co není v kurzu. Ten kurz a souřadnice udala bohužel doba. Nejsi mladý a krásný = z kola ven. Ale na to nebudu čerpat energií, prostě chybí pokora. Tečka.
Pro mě je nejbližší vyjádření: PODZIM = MOUDROST = ZRALOST.

Vždyť jde možná o nejlepší období v životě, na které bychom se měli těšit. Kdy už nemáme potřebu se za něčím nesmyslně honit, zkrátka jsme zmoudřeli, zklidnili se a máme tolik potřebný nadhled, který nám v předešlé etapě leckdy zoufale scházel. Navíc jsme stále tvořiví. Máme větší porozumění a pochopení pro sebe i pro ostatní, tolik se netýráme "MUSY" a "BYCHY", Umíme se zastavit a vnímat hlouběji krásu každodennosti. Jsme pokornější, škoda že nám to chybělo ve 20 nebo 30 letech. Ale to k tomu prostě patří. Jinak by asi nebylo čtvero ročních období, ale stačilo by jen trio :-). Jsme prostě moudřejší. Umíme citlivěji naslouchat svému srdci, víc v klidu vše prožívat a především už se nikam zbytečně nehnat...



"R" jako Rozloučení - ZIMA 

Nebo také ukončení jedné etapy. Možná pomyslná smrt. Možná jen přechod na jiné místo. K novému začátku. Ohlédnutí se za tím, co jsme tu během své práce, pouti (pobytu) vykonali a zda-li to stálo za to, přineslo kýžené ovoce. Zda jsme naplnily svoje sny a touhy nebo se o to alespoň pokusili. A také zda jsme za sebou zanechali "čistý stůl" se sebou, s ostatními, se světem...



A vzhledem k tomu, že tu máme právě PODZIM, tak ještě pár slov k němu by se šiklo :-)...




Podzim je vlastně se svým sychravým počasím a k tomu patřící melancholií a zádumčivostí takový ideální čas, nechat staré věci odejít a rozloučit se s nimi. Prostě a jednoduše můžeme nechat opadat staré listí, které už nám k ničemu neslouží. Pěkně lísteček po lístečku...dát sbohem starým křivdám, které nám k ničemu nejsou. Dát sbohem starým bolístkám, které zas a jenom jitří staré rány. Dát sbohem starým myšlenkovým vzorcům, které stejně nikam nevedou a jen se točí v kruhu. Nebo dát sbohem všem činnostem, které nás netěší, neboť je děláme jen z povinnosti. Prostě se upřímně, v klidu a s láskou rozlučme s tím, co k nám už nepatří :-).




Vlastně tu máme každý rok, v jeho 365 dnech a 4 ročních obdobích, jako takovou malou retrospektivu našeho života. Takovou malou rekapitulaci toho, co jsme v tomto "jednom malém životě = v jednom roce" zvládli a jestli jsme s tím spokojení. Pokud ano, pak gratuluji upřímně. A pokud ne, můžeme to vylepšit hned v roce nadcházejícím. A pokud se to nepovede hned na 100%, pak nezoufejme, máme ještě celý život před sebou :-).




No není ten podzim vlastně skvělej???





Spartakiádní bohyně




pondělí 12. října 2015

Jdete ve svém životě tou správnou cestou?

Kudy tudy?

Poslední dobou mě hodně baví cesty. Obyčejné cesty v lese, ve městě, v parku, podél řeky...Baví mě je fotit, prohlížet si je a zkoumat. Jakým směrem vedou, kam a jak se stáčí, jak jsou ohraničené a jestli jsou něčím zajímavé, přitažlivé, lákavé, hezké nebo naopak méně vábné, odpudivé nebo až strašidelné.

Zda po nich někdo jde nebo jsou pro změnu opuštěné. Nebo jsou jen momentálně opuštěné a jen čekají na to, až se po nich někdo vydá, až je konečně objeví. Najednou by totiž zase dostaly jinou podobu, byly by objevené :-). Zkrásněly by a byl by jim vdechnut život.

Je zřejmě hodně cest, které teprve čekají na své nalezení. A zřejmě odhalené nebudou všechny. Přesto je dobrodružné je hledat, nacházet, prohlížet si je a nechat se jimi vést. Co horšího se může stát? Jen nás někam dovedou :-).




Srdce, jediný možný kompas...

Pochopitelně mě to napadá i z vlastních pohnutek...jestli i já jdu po správné cestě, která mě dovede tam, kam mě "to" táhne. Zatím jen tuším, cítím, matně vidím nějaké obrysy. Vlastně jen tak šmátrám po zdech a zkouším, jestli se můžu něčeho chytnout. To co je však jisté je to, že mě vede srdce. Jakýsi vnitřní kompas nepodléhající okolnostem, většině ani tomu jak by to mělo "správně" být...Vím ale, že ho chci následovat. Je to něco, v čem je život, v čem je energie, smysl, naplnění...

Pravda, hlava pro to nemá dostatečné pochopení v rámci logiky, sektoru a zařazení do přihrádky. Do takové té přihrádky, která vypadá stejně jako všechny ostatní. Nevybočuje z řady, má stejnou barvu, chuť i zápach. Chtěla by nekomplikovanost, podřízení se tomu všemu, co je "normální". Jó hlavo, ty jsi naivní a bez fantazie:-).

Kdyby bylo srdce stejně "sektorovité" a chtělo by mít ve všem jasný řád a odpovědi, nebylo by to srdce. Srdce má totiž nárok na fantazii, imaginaci, pocity, tušení, nadšení, magičnost i okouzlení.... Hlava je jen takový dráb, který by to všechno rád chytil, uvěznil a řídil. Prostě to měl pod kontrolou...jakýpak vyskakování, nejasnosti nebo dokonce věta: "Já nevím."

Na to rozum: "No co to je? To se přece nenosí! Ty musíš vědět! Musíš znát odpověď! No tak řekni, kam půjdeš? Doprava nebo doleva?

Srdce: "Ale já vážně nevím. Vážně teď neznám jasnou odpověď."

A přesně tak ji zřejmě momentálně nezná ani moje hlava. Pochopitelně se jí to nelíbí, chce znát jasná stanoviska a vyjádření. Ideálně i s podpisem a razítkem. Já vím, má to se mnou holka těžký. Ale mám ten zvláštní pocit, jako by to naopak "vědělo" moje srdce a vedlo mě. Učilo mě, že tam kde se cítím dobře, neřku-li skvěle, tak tam je moje místo, můj směr. Tam kde to není zas až taková hitparáda nebo ještě hůř, pak to není moje startovní čára. A tak se učím naslouchat srdci a tišit svojí "sektorářskou" mysl, která má ten divně autoritativní pocit, že ví všechno nejlíp. Neví. Teď už se jen dohodnout a bude to fajn :-).



Možná se budeme muset vrátit k bodu nula...

Přemýšleli jste někdy, jestli opravdu jdete po svojí cestě, která patří jen vám??? Vaší osobě, vaší individualitě, vašim touhám a vašim snům??? A jste na té svojí cestě spokojení nebo vám ke spokojenosti ještě něco chybí??? Zeptali jste se svého srdce, svého vnitřního kompasu, co by opravdu chtělo??? A dostali jste odpověď???  Umíte mu naslouchat a číst mezi řádky???

Napadá mě k tomu, jestli třeba právě teď, v tomto okamžiku, třeba zrovna NEJDEME tou svojí stezkou určenou srdcem. A zda nás to stejně jednou nemine. Zastavit se a vrátit se několik kroků, metrů nebo dokonce i kilometrů zpátky. Na to rozcestí, kde jsme si možná tehdy nevědomky zvolili špatný směr.Co když právě ta naše cesta, ta jedinečná cesta pro každého z nás, je to nejpodstatnější, co zde máme objevit. Myslím (teda cítím :-)), že stojí za to se o to alespoň pokusit. Udělat svoje srdce, ne srdce někoho jiného, šťastné. A to hlava nehlava :-).




Loučím se s písní na rtech...VEĎ MĚ DÁL CESTO MÁ, VEĎ MĚ DÁL...




A co na to vaše srdce???

Svěřte se mi :-).




Spartakiádní bohyně

pondělí 28. září 2015

Bota stabilnější než alkohol nebo antidepresiva

Neplánovaně spřízněné duše

Nevím jak vy, ale já mám ve svém životě věci, které mě, ač chci nebo nechci, věrně provázejí na každém kroku. Víc si jich všímám, mám na ně spadeno, jsou v mém zorném poli, v mém hledáčku, nikdy mi neuniknou...a já naopak zřejmě neuniknu jim. Je to vzájemná propojenost, spřízněnost, skoro až symbióza:-). Neříkám však, že chtěná. Něčím mě iritují a něčím mě stále magicky přitahují. Vlastně se jim vysmívám, přesto je neumím vypudit z hlavy a napadají mě k nim stále nějaké myšlenky, příběhy, úvahy...ale hlavně ty příběhy:-).

Prostě jsou už tak hluboko zakořeněny v mé šedé kůře mozkové, že nejde dělat, že neexistují. A to jsem si naivně myslela, že konkrétně tyto věci a vnímavost vůči nim spadá pouze do citlivého pubertálního věku, kdy jsem nad nimi hrubě ohrnovala nos. To však neznamená, že v dospělosti už budu natolik povznesená a uvědomělá, že mě nechají naprosto v klidu. Ano, ano... chyba lávky. Jsou se mnou stále a klidná rozhodně nejsem :-). Stále ve mně jitří ty samé nebo i nové pocity. Stejně jako kdysi, dospělost nedospělost...skoro si říkám, že se mi snad snaží něco sdělit...ale co? Na to se budu snažit díky této úvaze přijít :-).


A jaké konkrétní věci, které mi nedají spát mám na mysli?


Co takhle...



Boty značky Prestige


Co bych vám o nich na úvod řekla...musím se hluboce zamyslet, jít až k samé podstatě věci :-).

No,... v každém případě je to obuv, která z praktického pohledu plní nezaměnitelnou funkci už jen v tom, že v ní je noha tak pohodlně a bezpečně usazena, že nehrozí jakékoliv zranění, i kdybyste v nich skočili z výšky 10ti metrů. Navíc vysoký klín je vhodný při deštivém počasí, procházkách v kalužích a při nižším stupni povodňové aktivity. Při tom vyšším už doporučuji na ně nespoléhat.

Prostě tyto boty jsou tak skvěle a ergonomicky tvarované, mohutným klínem odpružené, že zbrzdí i ten nejtvrdší náraz. Povinně by je měli nosit všichni zaměstnanci, kteří převážnou část pracovní doby stráví na nohou. Už jen kvůli prevenci plochých nohou a vybočeného palce u nohy - tzv.Hallux valgus. Teď jsem vás dostala co? Ale fakt se to tak jmenuje :-).





Takže pro koho je bota podle mého celoživotního zkoumání určena: 


Pro prodavače, záchranáře, vysokohorské turisty (Himaláje a spol.), herce - hlavně v akčních a tanečních filmech (jako např. James Bond, Batman, Dirty Dancing), číšníky, recepční, policisty, lékaře na sále, profesory na vysokých školách a taky všechny, co chtějí žít na vysoké noze. Dále pak pro novináře, kadeřníky, parašutisty (to kvůli bezpečnému dopadu a prevenci odražení Achillovy paty) a spousty spousty dalších profesí...

Dokonce mě napadlo, že když se tato nestárnoucí bota vyrábí převážně ve své základní bílé a černé verzi, dala by se vlastně úplně v pohodě využívat i k jiným, než zdravotně-pracovním účelům. Prostě by nás měly provázet i v životně významných okamžicích jako je například den svatební.

Bílá verze pro nevěsty jako pohodlný doplněk svatebně nezávadného dne. Dá se v nich úplně v pohodě utíkat, bude-li to třeba. A pokud ne, rozhodně v nich stabilně ustojíte i 20 let manželství. Protože ten vysokej a širokej klín jen tak něco nezviklá :-). No a černá prestižní veze pro muže jako elegantní doplněk dodávající černému obleku nebo smokingu na vážnosti. Navíc zklidní chvějící se ženichova kolena, před vyřčením osudového ANO.

Dají se úplně v pohodě dědit z matky na dceru, případně z otce na syna. A pokud je bude syn šetřit, pak i na vnuka. Zkrátka se generačně ušetří :-).
Bude-li to třeba a jeden z páru bude muset čelit vrtkavým okamžikům, které manželství bezesporu provázejí, prostě si jen nazujete Prestižku a hned uvidí situaci z vyšší perspektivy. "Vymazlená" botka ho okamžitě stabilizuje a zchladí rozbouřené emoce.



Stabilnější než alkohol nebo antidepresiva

Když tak o tom uvažuji, Prestižky se vlastně hodí pro všechny situace, kdy se člověk cítí rozechvělý, rozhozený, nejistý, nesvůj...zkrátka má trochu obavy, neřku-li strach či paniku.... Trochu tím hodíme vidle i do farmaceutického průmyslu...Ty jo, ty boty jsou prostě do nepohody:-)!!! A to jsem je nikdy nebrala moc vážně, přitom skýtají tolik překvapivého...

Vyjmenuji tedy stěžejní situace, ve kterých byste je měli mít pro všechny případy a psychickou pohodu na nohou:

1. První den ve škole.
2. Maturita, přijímací řízení na , zkoušky všeho druhu.
3. Autoškola - zde nejen kvůli závěrečným zkouškám, ale i kvůli správnému zapření do pedálů.
4. První rande - těm víc stydlivým se budou hodit i na 2. - 5. schůzce. No, někomu pak i při                     následném rozchodu, pokud se bez nich neosmělí.
5. Zubař - pokud vám stojí vlasy hrůzou už jen, když slyšíte vrtačku nebo kvílejícího pacienta na           křesle.
6. První pusa
7. První sexuální zkušenost - nebo první sexuální zkušenost s každým novým partnerem, abyste je         vůbec vynosili :-).
8. Pracovní pohovory - zde doporučuji pořádně přeleštit a vypucovat.
9. Svatba
10. Přijde-li na to, tak i rozvod.
11. No a naši blízcí by neměli zapomenout nás "stabilně" obout i v náš den poslední.


Uvědomili jste si vůbec někdy, jak nepostradatelnou funkci plní Prestiže v našich životech? Nebo jakou nepostradatelnou funkci by mohly plnit, dáme-li jim k tomu příležitost? Navíc v této náročné době plné zvratů a nejistot. Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik situací a zlomových okamžiků by nám pomohly zvládnout?


Už vidím, jak se přepisuje název pohádky (Sůl) nad zlato, ale to nechám až čas, aby naplnil mou předpověď :-) !!!
Doufám, že si tímto vyznáním získám náklonnost výrobce a jeden pár dostanu zdarma, abych mohla vše dokázat v praxi :-). Po ničem jiném totiž ve skrytu duše netoužím, to je vám doufám jasné :-).


Loučím se se sloganem na rtech: NEBOJME SE TOHO A BUĎME V KLIDU PRESTIŽNÍ!!!
Neboť právě Prestiže vnáší klid do našich životů :-). 


Jaký máte názor na Prestižky vy?



Spartakiádní bohyně